Ahoj, jsem Veronika, (ne)dokonalá žena, máma, manželka, dcera, sestra, kamarádka… Žiju, jak nejlépe umím tady a teď a každý den se snažím být tou nejlepší verzí sama sebe. Miluju tanec a fascinuje mě moudrost lidského těla a co všechno lze skrze tělo, pohyb a dech prožívat.

Jsem máma dvou úžasných kluků, kteří mě každý den zahrnují obrovským množstvím lásky. V každém jejich objetí se cítím doslova blažená a jsem šťastná, že můžu být jejich máma. Jasně, že to není vždycky jen růžové, ale veškeré těžkosti dřív nebo později vyblednou ve světle lásky, kterou mezi sebou máme.

Ne, nejsem žádná zenová matka, jsem úplně normální člověk, někdy jsem unavená, někdy křičím, někdy se cítím ublíženě, ale přesto všechno si uvědomuju dary, které mi život i přes různé těžkosti přináší a vědomě si tvořím život podle svých představ. Je to ale cesta, na které se pořád něco učím.

Už když jsem čekala prvního syna, chtěla jsem udělat všechno „správně“. Chodila jsem na těhotenská cvičení, na předporodní kurzy, učila se skládat látkové pleny

Když se první syn narodil, bylo to to nejlepší dítě na světě. Samozřejmě, že jsem i já toužila být tou nejlepší a dokonalou matkou, hltala jsem různé články o mateřství a respektující výchově a naprosto jsem propadla Nevýchově, kterou jsem se snažila (celkem marně ) nacpat i manželovi.

Pod tlakem nejrůznějších mateřských a společenských trendů jsem na sebe kladla velmi vysoké nároky, samu sebe zahrnovala nikdy nekončícími úkoly a povinnostmi a pomalu a jistě se celý můj život smrksl jen na roli matky, která pro péči o děti a domácnost zapomněla na sebe, na svoje touhy a potřeby.

Když se nám narodil druhý syn, po prvotním oťukávání jsme byli jako na obláčku. Starší byl u kojení, choval si brášku a byl z něho paf jako já s manželem. První rok byl ale jako na houpačce a já se nakonec dostala na své mateřské dno.

Starší syn na mě při kojení fyzicky útočil a já to ustávala čím dál hůř. Hysterický řev a záchvaty vzteku a pláče byly na denním pořádku a následný kolotoč výčitek a pocitu neschopnosti a bezcennosti se roztáčel.

Byla jsem tak nešťastná z toho, že jako matka selhávám, že jsem si ani nevšimla, že kvůli nějaké svojí představě dokonalé matky, kterou jsem se chtěla stát, postupně ztrácím samu sebe.

Rok po narození druhého syna na mě po jednom hysterickém výstupu par excellence, kdy jsem byla na úplném dně a nehodila jsem se sama sobě ani na hnůj, vyskočila na facebooku nabídka webináře, který už v popisu tak dokonale vystihoval mou situaci a psychické rozpoložení, až mě z toho zamrazilo (Ano, velký bratr nás vidí a slyší, vždy a všude! ).

Tenhle webinář mi otevřel úplně nové obzory a nabídl tolik AHA momentů, že mi to převrátilo svět naruby a já jsem věděla, že to dám. Že už teď jsem pro svoje děti ta nejlepší máma, jen se musím naučit pracovat sama se sebou a na sobě, abych byla i spokojená žena. A tak odstartovala moje cesta ke znovuobjevování sebe. Investovala jsem moře času a nemálo peněz do různých kurzů a konferencí a začala sklízet ovoce svého úsilí.

Postupně jsem si přeskládala priority, změnila pohled na sebe i na svět a lidi kolem mě. Začala jsem poznávat sama sebe na hlubší úrovni, naslouchat svým potřebám a touhám a začala si je postupně plnit. Naučila jsem se být k sobě laskavá a hlavně jsem přestala chtít být „dokonalá“.

Začala jsem vědomě pracovat s dechem, naučila jsem se překonávat svoje limity a vystupovat z komfortní zóny. Znovuobjevila jsem svou lásku k pohybu a hlavně tanci. Objevila jsem krásu svobodného, autentického tance, který vychází z těla a neomezuje ho hlava. Tance, který mi do života vnesl neuvěřitelnou energii, svobodu a radost.

Mám pocit, že za ty roky, co jsem mámou, jsem načerpala tolik znalostí a zkušeností, že si to všechno nemůžu nechat pro sebe a chci se o to podělit s ostatními ženami, které stejně jako já kdysi mají pocit, že je mateřství válcuje a vyčerpává a už vlastně ani neví, kdo jsou.

Chci těmto ženám pomoci překonat pocity selhání a vnést jim do života radost a vitalitu. Chci jim ukázat, že všechno, co potřebují ke spokojenějšímu životu, už mají –⁠⁠⁠⁠⁠ svoje tělo a svůj dech, jen se s nimi potřebují naučit vědomě pracovat.

Proto jsem se rozhodla pomáhat ženám zařadit do života velmi jednoduché, praktické a užitečné techniky, díky kterým najdou v životě rovnováhu, uspokojení a radost. Chci ženám pomocí tance a dechu umožnit najít samu sebe a vědomě si tvořit život, jaký chtějí žít.

Za tím účelem jsem začala tvořit Taneční dýchánky, ve kterých se společně propojíme se svým dechem a tělem a vydáme se na cestu sebepoznání a seberozvoje. 

Životní štěstí a spokojenost totiž netkví v nějakém efemérním atributu „dokonalosti“, ale v tom, že žijeme autenticky a v souladu samy se sebou. Tělo, pohyb a dech jsou mi na této cestě nenahraditelnými pomocníky a věřím, že pomůžou i tobě, pokud se tomu otevřeš.

Těším se na naši společnou cestu.

S láskou,

Veru