Z UNAVENÉ MÁMY ZÁŘIVOU ŽENOU V 15 MINUTÁCH
Setřepej ze sebe starosti všedních dní a dobij si baterky tancem.
Stáhni si Tanec probuzení těla ZDARMA.
Pro spoustu lidí má otužování čistě fyzický význam. I můj prvotní impulz proč se otužovat vycházel z potřeby posílit imunitu. Už mě nebavilo být každou chvíli nemocná a chytit každý bacil, který se kolem mě mihne. Poslední dobou ale čím dál víc vnímám, že otužování má i jiné rozměry, než je ten čistě fyzický. Můžu bez nadsázky říct, že otužování mělo v mém životě transformační význam.
Nedávno jsem si při jedné ledové sprše uvědomila, že to, jak přistupuju k otužování má nemálo společného s tím, jak přistupuju k sobě a dalším lidem, věcem a okolnostem v životě. Protože všechno je se vším propojené. Dalo by se tedy říct, že otužování a osobní rozvoj mají alespoň pro mě několik styčných bodů a že jedno mi pomáhá při práci na druhém.
Jak už jsem předeslala, moje primární motivace proč se otužovat, byla čistě zdravotní. Zlom nastal, když jsem byla podruhé těhotná a v jednom kuse jsem byla nachlazená. Došlo to až do bodu, kdy mi běžně dostupné spreje do nosu přestaly zabírat a já si uvědomila, že jsem na nich závislá. Nebyla jsem schopná ani na chvíli nos jakkoliv zprůchodnit.
V ten moment jsem se fakt vyděsila a rozhodla se, že už nebudu brát nachlazení jako něco normálního. Po konzultaci s gynekoložkou jsem se začala asi v polovině těhotenství jemně otužovat a po nějaké době, když už byl Janek na světě, jsem do svého denního režimu začlenila i dechové cvičení podle Wima Hofa.
Když pominu dva covidy, které měly v mém případě vcelku snesitelný průběh, byla jsem za 2,5 roku, co je Janek na světě, nachlazená asi tak čtyřikrát. V takovém případě studenou sprchu vynechávám a jen provádím dechová cvičení. Nemoc už se mi netáhne týden a déle, ale po třech až čtyřech dnech je skoro úplně po problému, i bez spreje do nosu.
Pokaždé, když vylezu ze studené sprchy, cítím se jako nový člověk. Mám najednou lehčí hlavu i celé tělo. Problémy, které moje hlava řešila, najednou nejsou tak zásadní.
Studená sprcha je hodně fajn ráno, ale ráda si ji dopřeju i večer (ráno to většinou nestíhám), protože k večeru už bývám unavená a podrážděná, což se pak neblaze projevuje v interakci s dětmi, které v době, kdy já už padám únavou, nabírají druhý (někdy i třetí nebo čtvrtý) dech. Po sprše jsem víc vyrovnaná a výbuchy energie dětí tak nějak líp zvládám.
Když někdo zjistí, že se otužuju, dost často se setkávám s reakcí v duchu: „A proč si něco takovýho dobrovolně děláš?“ To krásně ukazuje, jaký vztah lidé k chladu mají. Zima je něco fuj, nechceme chlad cítit, snažíme se mu vyhýbat, co to jde.
„Podle rozšířeného názoru musíme totiž proti chladu bojovat. Musíme se mu bránit. Arzenál je široký: šály, rukavice, pár řádných bot, topení, horká gumová láhev atd.“
Hana Moravčíková, Učen ledu (s. 72)
Přitom když se nad tím zamyslíte, kolik času reálně trávíte v zimě venku? Většinu běžného všedního dne beztak trávíte ve vytopených budovách a na přesuny využíváte vytopené autobusy nebo jiné prostředky MHD, případně auto. Přesunem venku na mrazu stráví většina lidí minimum času. A paradoxně se pak všichni svorně potí v autobusu nebo supermarketu navlečení ve svetrech a bundách. Jen aby nemuseli venku chvilku trpět zimou, protože mají někde v hlavě uložené, že zima je fuj.
Přijímání chladu mě naučilo a stále učí přijímat i jiné věci, které jsou běžně vnímané jako negativní. Je třeba smutek nebo pláč dobrý, nebo špatný? A co bolest nebo vztek? Nebo hlad? Sucho? Déšť? Dosaďte si, co je libo. Když si uvědomíme, že nic z toho není ani pozitivní, ani negativní, že jde jen o náš úhel pohledu, který vlastně nemá s danou věcí nic společného, ale spíš ho formují naše dosavadní zkušenosti, přesvědčení a momentální rozpoložení, úplně se nám tím změní pohled na svět. A z pozice přijetí reagujeme na ty „špatné“ věci jinak než z pozice vzdoru nebo odporu. To se hodí jak při otužování, tak při jakékoliv jiné situaci v životě.
„[…] pokud proti chladu přestaneme bojovat úplně, můžeme v ledové vodě pobýt i několik minut nebo se můžeme v zimě venku procházet celé hodiny bez kabátu. […] Je to partnerská terapie mezi člověkem a zimou. Otevřela se mezi námi propast a musíme ji přemostit, abychom spolu dokázali znovu vycházet. V poslední době jsme se odcizili. U některých z nás dokonce trvá odcizení již celé generace…“
Hana Moravčíková, Učen ledu (s. 72, 80)
I když se otužuju už nějakou dobu, není to vždy jen příjemné. A je to úplně v pořádku. To, jak v danou chvíli chlad prožívám, záleží na spoustě faktorů, jako je únava, to, jestli jsem před tím měla nějakou tělesnou aktivitu, jak jsem najezená nebo hladová (ideální není ani jedno, zvlášť při koupání venku), jestli mám na sprchu klid, nebo mi za dveřmi sprchového koutu vřeští dítě…
Každé setkání s chladem je zkrátka jedinečné a pokaždé ho prožívám trochu jinak. Někdy poznám třeba až ve sprše, že mi není úplně dobře a měla bych trochu ubrat a odpočinout si. Velkou roli hraje i samotná teplota vody. Někdy mi ta nejstudenější voda v naší panelákové sprše přijde ještě málo studená, ale když cítím, že nejsem úplně fit nebo jsem opravdu unavená, klidně si posunu termostat kousek směrem nahoru a nijak si to nevyčítám.
Otužování je skvělým tréninkem soustředění mysli na přítomný okamžik. Zvlášť při koupání ve venkovní ledové vodě nebo když se studenými sprchami teprve začínáte, se stěží dokážete soustředit na cokoliv jiného než na vlastní dech. Je to skvělý způsob meditace a „vyčištění“ hlavy. Samozřejmě, že někdy nějaká myšlenka přijde, zvlášť ve chvíli, kdy už se tělo adaptuje na teplotu okolní vody, a celý organismus se tak nějak zklidní. Ale není to takový ten úmorný nikdy nekončící sled myšlenek, na který jsme zvyklí v běžném životě a nad kterým nemáme kontrolu.
Samozřejmě i tohle může být dost individuální a věřím, že různí lidé „vypínají“ v různých fázích pobytu ve studené vodě a že i v tomto případě záleží na momentálním rozpoložení a všech ostatních výše zmíněných faktorech. Každopádně se mi „vypínání“ hlavy začíná dařit i při meditaci „na sucho“. Věřím ale, že mi dost pomohlo právě otužování. Že tím, že si můj systém mohl vyzkoušet, jaké to je při ponoření těla do ledové vody, dokáže se do tohohle režimu zklidnění mysli přepnout i bez ledové vody.
Když se s nějakým neotužilcem bavím o otužování, většinou mám pocit, že benefity otužování nikdo nemá potřebu nějak rozporovat, jedním dechem pak ale každý dodává: „No to je sice hezký, ale já bych to dělat nemohla, já zimu nemám ráda.“
Tak zaprvé, zimu ve smyslu pocitu chladu „nemá rád“ asi nikdo. Já teda rozhodně ne. Než jsem se začala otužovat byla jsem největší zimomřivec, jakého jsem znala. A byl to právě taky další z důvodů, proč jsem s otužováním začala. Zimomřivost není něco s čím se narodíme. Je to něco, co si vypěstujeme, když dostatečně dlouho nedáváme vlastnímu tělu prostor pro přirozenou termoregulaci. Neustále nás jako děti navlékali do vrstev oblečení, takže tělo přestalo tuhle svou přirozenou schopnost potřebovat a do určité míry ji zapomnělo. A tak se máme potřebu navlékat dál a navlékáme i své děti („Přece když je zima mně, musí být zima i jemu.“).
Pravda je, že schopnost setrvat pár minut v ledové sprše nebo vodě, nebo pár desítek minut na zimní procházce bez svetru a bundy není nic nadpřirozeného. Otužilci nejsou žádní superlidé se zvláštními schopnostmi. To, co dokážou oni, dokáže každý zdravý jedinec. Stačí se prostě rozhodnout a vytrvat. Dát tělu prostor znovu se naučit něco, co umí naprosto přirozeně a s čím se narodilo.
Vnímám otužování jako úžasně jednoduchý a efektivní nástroj, jak posílit a podpořit své tělo, které pak na oplátku podporuje mě. Když se nad tím opravdu do hloubky zamyslím, cítím obrovský vděk a pokoru nad dokonalostí našeho těla a nad tím, čeho je schopné, když mu nebráníme, nejen v kontextu otužování.
Pokud vás článek zaujal nebo o otužování už třeba nějakou dobu uvažujete, neváhejte a začněte ho praktikovat, s vnímavostí a laskavostí k sobě i svému tělu. Garantuju vám, že nebudete litovat!