„Ty už mě ale neštvi!“ aneb Kdo je zodpovědný za moje pocity?

Jak často slýcháte nebo dokonce sami používáte věty typu: Tys mě ale vytočil. Jsem kvůli tobě smutná. Nechtěj mě naštvat. Podívej, holčička teď kvůli tobě pláče. Když to neuděláš, budu hrozně nešťastná. A podobně. Řekla bych, že docela často. Možná každý den. Jako by naše štěstí a spokojenost byly v rukou ostatních, ne v našich.

Zvlášť když zažíváme nějaké nepříjemné pocity, máme tendenci z nich vinit ostatní, okolnosti, život… Kohokoliv, jen ne sebe. Proč bychom taky měli hledat původ naší nespokojenosti u sebe? Vždyť nikdo přece nechce být nešťastný dobrovolně. Leda by byl padlej na hlavu. Takže…

• Když je mi těžko z toho, že se sousedka pohoršuje nad tím, jak „nezvládám“ svoje děti, je to její vina, protože je necitlivá.
• Když mě večer doběla vytočí děti, můžou za to oni, protože mě neposlouchají.
• Když mě štve, že děti koukají na YouTube, je to proto, že nedělají nic pořádnýho.
• Když se cítím ukřivděná, že si jde muž sednout k počítači, místo aby přeskládal myčku, je to línej sobec, co mě má za služku.

NEBO JE TO JINAK A…?

• Je mi těžko pokaždé, když mě někdo kritizuje, protože ve svých vlastních očích nejsem dost dobrá a nevěřím si.
• Mě děti vytáčejí ve chvílích, kdy mám tendence je nějak kontrolovat a manipulovat, čemuž přirozeně začnou vzdorovat.
• Nelíbí se mi, když děti koukají YouTube, protože mám strach, že je zanedbávám a že nejsem dost dobrá matka a moje děti nebudou dost dobří lidé, když „mrhají časem“ u počítače.
• Sama sobě nedovolím odpočívat, když všude kolem vidím ještě spoustu věcí, které „je potřeba“ udělat.

Všechny tyhle situace, kdy „mě někdo rozčílí“ jsou jen spouštěčem mojí blbé nálady, ne příčinou. Osoby, které ze své nepohody obviňuju, ani v nejmenším nemůžou za to, jak se cítím. Můžou za ně programy, které jsem si v průběhu života osvojila a podle kterých hodnotím sebe i ostatní. Mám je uložené v hlavě a spustí se jako gramofonová deska pokaždé, když se objeví nějaký spouštěč, který mám s daným programem spojený.

Co to je za programy? Tak třeba:

• Nejsem dost dobrá.
• Rodiče/starší/autority se musejí poslouchat.
• Bez práce nejsou koláče. / Nejdřív práce potom zábava.
• Chlapi jsou k ničemu.
• Ubrečený holky nikdo nemá rád.
• Musím něco dokázat, abych za něco stála.
• Atd.

Takových přesvědčení a programů jsme si za život osvojili desítky, možná i stovky. Určitě máte nějaké svoje, se kterými se potýkáte. Tyhle programy v nás pak vzbuzují různé pocity a emoce, ze kterých viníme ostatní (sousedku, děti, manžela…). Ve skutečnosti fungují všichni ti, které obviňujeme, jen jako spouštěče, které nám něčím, co udělají nebo řeknou, nastartují náš zautomatizovaný program. Pokud si ale tohle uvědomíme, můžeme začít zkoumat, jaké programy nás blokují a v jakém směru potřebujeme přeprogramovat, aby nám bylo líp.

JAKMILE SE MI NĚJAKÝ PROGRAM PODAŘÍ ROZPOZNAT, MŮŽU SE ZAČÍT POKOUŠET HO PŘEPSAT. TAKŽE…

• Až se zase někdo bude pohoršovat nad tím, jak „nezvládám“ svoje děti, nemusím si to brát osobně. Já vím, že danou situaci řeším, jak nejlíp v tu chvíli umím. Daný člověk vnímá jen povrchově, co se mezi mnou a mým dítětem odehrává, stejně jako já vnímám jen povrchově jeho nepohodu, kterou se se mnou snaží nějakým způsobem sdílet a kterou bych si pod vlivem svého starého programu vyložila jako kritiku mojí osoby.
• Až mě zase děti budou vytáčet svým vzdorem vůči nějakému mému požadavku, můžu se zamyslet, proč si na nich danou věc vynucuju a jestli to náhodou taky nedělám z nějakého vzdoru nebo strachu.
• Až mi bude ležet v žaludku, že děti koukají na YouTube, můžu si připomenout, že to ani jiné „mrhání časem“ z nich (ani ze mě) nedělá méněcenné lidi. Že jsme svobodné a hodnotné bytosti. Ať děláme cokoliv, nejsme o nic horší nebo lepší než ostatní.
• Až si budu zase v duchu brblat, že se muž málo stará o domácnost, můžu si připomenout, že i on má svoje starosti a když nepřeskládá myčku, není to proto, že by mě měl za služku nebo mě neměl rád, ale proto, že uklizená kuchyň pro něj není priorita. A i já si můžu dovolit mít jiné priority.

Jako příklad si uveďme ještě jednu modelovou situaci (spouštěč), na které je myslím hezky vidět, jak jsou naše reakce a emoce ovlivněné různými faktory. Představte si, že…

DÍTE ROZBIJE TALÍŘ.

Reakcí může být nepřeberné množství:

• „Já se z tebe fakt zblázním. To nemůžeš dávat pozor?“
• „No jo, to bys nebyl ty, abys něco nerozbil. Jsi fakt nemehlo.“
• „To nic. Pomůžu ti to uklidit.“
• „Ježíš, já se lekla. Není ti nic?“
• „Co zase děláš? Máš pocit, že mám málo práce? Musíš mi furt nějakou přidělávat?“
• „To se stává. Byl to jen talíř.“

A teď si zkuste představit, jak se vaše reakce změní, když…

• Dítě nebude vaše, ale kamarádky.
• Talíř bude sváteční, nebo naopak oprýskaný.
• Jste den před tím sami nějaké nádobí rozbili.
• Vám rodina chvíli před tím pochválila oběd.
• Vám matka ten den naznačila, že nezvládáte domácnost, protože tam máte nepořádek.

Nikdy nejde jen o situaci samotnou, roli hrají i různé proměnné, ale v neposlední řadě naše mysl a programy v ní uložené.

Je zajímavé, že někdy může být samotný spouštěč imaginární, tedy, že se nám zdá, že někdo něco udělal, řekl nebo se nějak zatvářil, to nás rozohní, ale pak zjistíme, že to bylo všechno jinak. A pak je nám ještě trapně, že jsme tak prožívali něco, co vlastně nebylo reálné. Jenže takhle odtržené od reality jsou vlastně všechny naše prožitky. Jsou totiž řízené těmi našimi programy, vůbec ne tím, co kdo v našem okolí dělá nebo říká.

Takže kdo je zodpovědný za to, jak se cítím?

JÁ A JENOM JÁ.

Každý máme svůj život ve svých rukou a je jen na nás, jak ho prožijeme a jak se u toho budeme cítit. Každou chvíli, každý den. Můžeme ho prožít buď nevědomě, ve vzteku, ublíženosti, pohrdání… anebo vědomě odkrývat programy, kvůli kterým se cítíme špatně, a postupně se propracovávat ke šťastnějšímu a spokojenějšímu prožívání každé chvíle.