Proč jsem začala psát blog

Tak jo. Jdu na to. Jdu napsat svůj první článek na blog. To dám. To dám. No jo, ale o čem mám psát? Vždyť přece psát neumím. A i kdyby jo, koho to moje psaní bude zajímat? Já se tu s tím stresuju a pak to třeba ani nikdo nebude číst. No jo, co když to nikdo nebude číst? Co když je můj život totálně nezajímavej a neinspirativní. Vždyť jsem úplně obyčejná a normální.

No zas tak normální asi nejsem, když jsem se pustila do psaní blogu. Můj muž mi to taky pořád říká, že nejsem normální, tak na tom asi něco bude. Tak či tak, mám pocit, že jsem za posledních pár let prošla tak velký kus cesty, že stojí za to ji sdílet. Že to třeba někomu pomůže prošlapat si tu svoji cestičku ke spokojenějšímu životu zase o trochu snadněji.

Vystoupení z komfortní zóny

Vždycky jsem si připadala jako šedá myš, neviditelná. Takže tenhle blog je jedno z největších vykročení z mojí komfortní zóny, jaké jsem kdy podnikla. Za ty roky, kdy jsem žila dost introvertně a měla problém se komukoliv svěřovat a otevírat, se toho ve mně nahromadilo tolik (ve výsledku spíš dobrého 😊), že cítím obrovské pnutí tu svoji komfortní zónu opustit a jít, jak se říká, s kůží na trh.

Asi je to i tím, jak na mě současná doba působí opravdu takovým pospolitým a tvůrčím duchem, který na mě dýchá a dodává mi touhu a odvahu být aktivně u toho, jak postupně jako lidstvo budujeme tenhle nový svět plný uvědomělých, moudrých a sebe-vědomých lidí.

Možná to tak nevnímáte, klepete si teď na čelo a říkáte si, jestli jsem snad nespadla z Marsu. Možná si opravdu žiju v nějaké svojí sluníčkářské bublině. Každý nějakou bublinu máme. Ale já jsem moc ráda, že moje bublina je dnes jiná než před pěti nebo deseti lety, protože se mi v ní zkrátka žije líp. Jiným lidem se třeba v jejich bublině moc dobře nežije, ale je na každém z nás, jestli se rozhodneme tu svoji bublinu vyměnit za jinou nebo ne.

Z vlastní zkušenosti vím, že na té cestě z jedné bubliny do druhé je fajn mít někoho, s kým člověk souzní a od koho se inspiruje. A když ne ve svém blízkém okolí, tak alespoň v online světě. To je jedna z věcí, za kterou jsem nesmírně vděčná. Že žiju v době, v jaké žiju, a můžu být v kontaktu s inspirativními lidmi z různých koutů země nebo i světa a učit se od nich. To je něco, co mně osobně nesmírně pomohlo, když jsem se na mateřské hroutila. Kdyby nebylo internetu, asi bych dnes sama sebe přesvědčovala, jak jsem strašná matka, jak mám otravné děti a sobeckého muže, a nenáviděla svůj život.

Důvěra v život

Dnes už to ale díkybohu vidím všechno jinak. Asi to nejdůležitější, co jsem za poslední roky pochopila, je, že chyby a přešlapy do života i do výchovy dětí prostě patří. Jasně, chceme je minimalizovat, ale nedělat je vůbec prostě a jednoduše nejde. Protože jsme jen lidi a chybovat je lidské.

Takže i když mám nějakou svoji představu ideálního života, které se samozřejmě chci co nejvíc přiblížit a setrvávat v ní co nejdéle, nejde tuhle představu žít nonstop, jakkoliv moc bychom si to přáli. Život je koloběh. Někdy jsme nahoře, jindy zase dole. A každý vrchol i propad i ta cesta mezi nimi trvá různě dlouho. A v životě máme jisté jen to, že ať už jsme na téhle křivce života kdekoliv, už zítra, za týden, za měsíc nebo za rok bude všechno jinak a rozhodně ne tak, jak jsme si to malovali.

Takže se učím nic si moc nemalovat a neočekávat. On mi to život beztak namaluje líp, než bych to já vymyslela a navíc přesně tak, jak je to pro mě nejlepší. Aspoň se to učím takhle brát. Učím se přijímat nedokonalosti života a okolností, přijímat i své vlastní nedokonalosti a chyby a stejně tak i nedokonalosti ostatních. Žije se mi tak líp a ráda bych k tomu inspirovala i ostatní.

Dokonale nedokonalá

Je mi jasné, že každý jsme jiný a že moje cesta nemusí nutně být ta vaše. Ale věřím, že i tak se můžeme navzájem inspirovat. A když tahle moje cesta inspiruje aspoň jednoho člověka a pomůžu mu díky tomuhle blogu zlepšit život, tak mám pocit, že to má smysl. Každý další člověk pak může být chodící inspirací pro další a další a radost ze života se tak může šířit jako takový lidstvu prospěšný virus.

Takže proto asi píšu tenhle blog. Abych ostatním odkrývala nedokonalosti, na které v životě narážím, i to, jak se s nimi vyrovnávám, a pomohla jim a vlastně i sobě přijmout sami sebe takové, jací jsme. Dokonalí ve své nedokonalosti. A přesně takový nejspíš bude i tenhle blog. Dokonale nedokonalý. Alespoň ze začátku. Než si na tuhle svoji novou roli zvyknu a trochu se v ní zabydlím. Anebo třeba po čase zjistím, že to je další můj krok vedle. A to bude taky v pořádku. Prostě půjdu dál. Teď vám tu ale chci ze sebe odevzdat to nejlepší, co můžu. Doufám, že vám to bude k užitku. Vítejte!