O zpochybňování pravidel

Náš pětiletý Maty miluje stolní hry. Někdy chce hrát tak často, že už to i nám, kdysi zapáleným deskovkářům, leze krkem. Navíc bývá při hraní dost soutěživý. Bohužel ne vždy je v rozpoložení, kdy dokáže unést prohru, a tak už v průběhu hry chytá trochu hysterii: „Ale já musím vyhrát!“

Protože už ho nějaký pátek znám, dopředu se s ním domlouvám, jak budeme hrát, jestli podle pravidel a „tvrdě“, nebo si pravidla nějak upravíme, případně jestli je něco, co v dané partii potřebuje získat, aby byl spokojený. Ne vždy jde o vítězství, někdy potřebuje splnit nějaký konkrétní úkol nebo získat konkrétní artefakt.

Přirozeně, že můj cíl při hraní deskovek také není pokaždé vyhrát. Záleží, co hraju, s kým, v jaké jsem náladě atd. Proto nemám většinou problém s Matym pravidla různě měnit a ohýbat, protože s ním nehraju, abych vyhrála, ale abychom spolu strávili nějak příjemně čas nebo aby se při hraní něco naučil nebo si zdokonalil nějakou dovednost.

Zbytek rodiny to bohužel vidí jinak a na pravidlech dost bazírují. A byť „je přeci jasné, že tříletý Janek by většinu her podle pravidel nezvládl, tak ho prostě necháme,“ pětiletý Maty „už je přece velký a měl by se naučit, že se musí hrát podle pravidel.“ Zároveň mu zazlívají, že chce tak urputně vyhrát, byť o to podle pravidel přece jde.

Chtít vyhrát, a navíc to otevřeně přiznat, může být pro někoho příliš přímé a suverénní a spousta lidí to vnímá negativně, jako něco, co se nesluší. A už vůbec se nehodí kvůli tomu dělat scény nebo dokonce brečet. „Vždyť o nic nejde, je to jen hra.“ Pro dospělého možná, ale já vidím, jak to Maty prožívá a že je ta hra pro něj důležitá.

Když to otočím, pro mě je důležité mít během dne čas na práci nebo mít v bytě relativně pořádek. Pro děti ale může být moje práce nebo pořádek v bytě naprosto nedůležitý a taky kvůli tomu z jejich pohledu možná někdy nepřiměřeně vyvádím. Ale mám pocit, že čím víc nezlehčuju jejich priority a beru je naprosto vážně (byť to můžou být našeho pohledu prkotiny), tím víc pak oni mají pochopení pro to, co je důležité pro mě.

Takže kam tím vlastně mířím? Asi tím chci říct hlavně to, že pravidla jsou fajn a je dobře děti vést k jejich respektování, ale měli bychom se asi víc zamýšlet nad tím, kdo a pro koho ta pravidla určuje. Nepřijde mi moc smysluplné lpět na něčem, jen proto, že to tak někdo někdy napsal nebo řekl. Pokud ta pravidla ale spoluvytváří lidé v konkrétní situaci, na které se podílejí, a spoluvytváří je s respektem k sobě navzájem, dávají pak pro všechny zúčastněné mnohem větší smysl.

Mám pocit, že mnohdy máme nějakou představu o tom, jak by věci měly „správně“ být. Nebo slepě lpíme na nějakých zvenčí určených pravidlech a jakékoliv jejich porušení bereme jako prohřešek nebo selhání. Už se nějak nezamýšlíme nad tím, proč vlastně ta pravidla vznikla, kdo je určil a jestli nám slouží nebo jestli jsou v nějaké konkrétní situaci funkční.

Na vlastním životě pak vidím, že to může vést i k tomu, že na vše potřebujeme nějaký mustr zvenčí. Aby nám někdo řekl, co máme dělat a jak. V některých situacích neumíme rozhodovat sami za sebe a mnohdy vlastně ani nevíme, co chceme. Potřebujeme dělat věci „správně“ a arbitra oné správnosti hledáme ve svém okolí, ve společnosti, na internetu… vně sebe.

Zvlášť u matek malých dětí (včetně sebe) vnímám, jak si jsou nejisté samy sebou a vlastním úsudkem. Pojďme tedy více důvěřovat samy sobě a svým dětem a rozhodujme se ne podle toho, jak si někdo jiný myslí, že by to mělo být, ale podle toho, jak to cítíme my a co vyhovuje nám.