Moje terapie tancem

Vždycky jsem ráda tančila. Když jsem na střední škole dokončila taneční, pokračovala jsem dál do pokračovacích kurzů a ještě několik let dělala v tanečních asistentku, chodila jsem na kurzy, dělala jsem skupinová předtančení… Tančila jsem zkrátka pravidelně. Ale vždycky s tanečním partnerem. A pak najednou partneři nebyli, dokončila jsem vysokou školu, přišly děti a já tanec na několik let opustila.

Byla jsem zvyklá tančit s partnerem a měla jsem z nějakého důvodu představu, že sama tančit neumím, že bych se asi musela naučit nějaký konkrétní styl a k němu patřičné pohyby, abych nevypadala jako blázen. Na veřejnosti jsem se tanečně projevovala leda tak přešlapováním. Občas jsem si zašla na lekci zumby nebo port de bras, ale křepčit jen tak doma mě v běžném denním koloběhu vlastně ani nenapadlo.

Seznámení s Biodanzou / Domidanzou

Zhruba před dvěma lety vstoupila do mého povědomí Domidanza (online verze Biodanzy) Anety Končulové, ale nějak jsem jí v té době neuměla dát dostatečný prostor, aby na mě mohla nějak reálně zapůsobit. Něco jsem si řešila a nedocházelo mi, jak by mi nějaké tanečky před obrazovkou telefonu mohly pomoct. Letos jsem se rozhodla dát jí znovu šanci a začaly se dít věci.

Ale co to ta Biodanza vlastně je…

Dalo by se říct, že Biodanza je metoda osobního rozvoje, která kombinuje tanec, hudbu, kontakt s ostatními lidmi a v neposlední řadě spojení sama se sebou. Je to systém založený v 60. letech v Latinské Americe, podložený několika vědeckými studiemi. Její zakladatel Rolando Toro byl dokonce v roce 2001 nominován na Nobelovu cenu míru. Biodanza klade důraz na prožívání a vnímání sebe sama v přítomném okamžiku a mimo jiné blahodárně působí třeba na vitalitu a sexualitu.

Heuréka!

Hned po první lekci Domidanzy jsem byla v takové euforii, že jsem ještě zadýchaná z radostného křepčení sedla k počítači a hledala, kde a kdy bych si mohla zatančit naživo. Asi o dva měsíce později jsem se ocitla na Biodanza kongresu v Praze. A bez nadsázky to byl to jeden z nejsilnějších zážitků v životě.

První den byl pro mě dost otrkávací, byla jsem dost unavená a sevřená a nedokázala jsem se úplně uvolnit a ponořit do sebe. Druhý den jsem si to ale náležitě vynahradila. V jednu chvíli mě naprosto nečekaně dojímá tanec jedné z účastnic a mně se otevírají emocionální stavidla. Pohlcuje mě energie ostatních, cosi ze mě spadne a já se konečně uvolňuju a naplno si užívám tanec v naprosté volnosti a radosti. Střídají se chvíle totální euforie a chvíle, kdy brečím jako želva, ale nejčastěji je to obojí zároveň. Zkrátka, kdo nezažil, jen těžko pochopí. 🙂

Moje dávka každodenní radosti

Tu ohromnou skupinovou energii, co jsem zažila na Biodanza kongresu, si doma dopřát nemůžu, ale radost z tance si dopřávám, co to jen jde. Když vím, že mám alespoň 15 minut klidu, pustím si lekci Domidanzy s Anetou Končulovou. Když ne, pustím si nějakou vypalovačku v kuchyni a křepčím jen tak u vaření. Někdy křepčí děti spolu se mnou. Někdy nepotřebuju ani hudbu a vlním se, jak tělo zrovna chce a potřebuje. A to je na tom asi to nejkrásnější. Že nepotřebujete opravdu vůbec nic. Stačí vlastní tělo a chuť mu naslouchat a dopřát takový pohyb, jaký si zrovna žádá.

Doufám, že jsem na vás aspoň trochu svého nadšení pro tanec přenesla a dáte mu taky šanci. Je totiž opravdu blahodárný! A budete koukat, co s vámi udělá byť jen jedna písnička denně, třeba hned poránu. 😉

Nebo jestli máte chuť, vyzkoušejte zdarma můj Taneční dýchánek! Těším se na společné tančení.

S láskou

Veru