TŘI MINUTY PRO SEBE
Malými kroky k velké pohodě
3dílný online mini workshop ZDARMA
22.–24. 11. 2024
Tak jsem se zase jednou krásně vydeptala. Jen tím, že jsem začala přemýšlet a sama sebe zpochybňovat. A co to spustilo? Podívala jsem se na svoji finanční situaci. A vodopád destruktivních myšlenek už se valil. Jak to všechno zvládnu? Proč nemám víc našetřeno? Jsem neschopná. Měla bych víc pracovat. Nejsem dost dobrá. A tak dál. A tak dál.
Možná to taky znáte. Tuhle tsunami dokáže spustit i úplná maličkost, ale v naší hlavě pak nabere tak monstrózních rozměrů, že máme pocit, že na ní stojí celá naše existence a ta tíha zodpovědnosti a selhání nás naprosto paralyzuje. Já jsem tenhle stav teď naposledy rozdýchávala asi tři dny, než se můj nervový systém dal znovu do pohody já si přiznala, že svět se nehroutí, že nejsme bezdomovci, ani neumíráme hlady a že si vlastně žijeme celkem dobře.
A co mi z toho tíživého stavu paralýzy pomohlo? V prvních chvílích to byly hlavně moje děti. A taky to, že jsem si dovolila s těmihle myšlenkami být a ten den nic moc nedělat. Nebo to spíš bylo tak, že jsem pod tíhou svých myšlenek nic dělat ani nebyla schopná. A při tom jsem sledovala svoje děti, jak jsou úplně bezstarostné. Normálně si hrajou jako každý den a jsou tady a teď, 100% soustředěné na to, co právě v daný moment dělají.
V tomhle vnímám děti jako obrovské učitele. Neřeší, co bude zítra, za týden, za měsíc, za rok. To jen když my je k tomu nabádáme v rámci snahy si něco naplánovat. Děti nevymýšlí žádné „coby kdyby“. Děti prostě jsou a řeší situace tak, jak k nim přijdou. Nehroutí se pod tíhou katastrofických scénářů, které si samy v hlavě vykonstruovaly.
Jasně, že by si k tomu časem taky došly, když jim v tom budu dostatečně výrazným a častým příkladem. Ale zrovna v tomhle se chci raději učit já od dětí. Prožívat věci tak, jak jsou tady a teď, nic si k nim nefabulovat, z ničeho se nehroutit. V tomhle jsou děti myslím mistři a je vlastně celkem úlevné uvědomit si, že to umí samy od sebe, stejně jako spoustu dalších věcí, že je nemusím všechno naučit a non-stop je „vychovávat“. Že vlastně ony taky přišly něco naučit a tak trochu vychovat mě.
Od dětí se učím třeba i to, jak nelpět na svých plánech a očekáváních, nebo ještě lépe žádná očekávání nemít. Jako nedávno, když jsem chtěla dětem zajistit nezapomenutelný zážitek z jízdy parním vlakem, který u nás jednou ročně České dráhy vypravují. Vlak nás měl vysadit na druhém konci města, kde bydlí moji rodiče. Jenže do ranního vlaku jsme se nevešli. Tak jsme za nimi dojeli autobusem a rozhodli se, že zkusíme chytit odpolední vlak na cestu zpět.
No a co myslíte? Vlak jsme dobíhali, abychom ho stihli a stejně jsme se do vlaku nedostali, protože mladší usnul v kočárku a kočárky se musí přepravovat ve služebním voze, kam pro změnu nesmí cestující. Bylo mi to tak strašně líto, že jsem se na nádraží normálně rozbrečela.
Jsem vděčná za každý moment, kdy si uvědomuju moudrost svých dětí a nechávám se jimi inspirovat.
A Maty, z toho maratonu za vlakem ještě celý rudý, mávne rukou a říká: „No jo, to je práce s těma vlakama.“ A já brečím ještě víc, ale teď už ne lítostí, ale dojetím, jak mám skvělýho parťáka, že si z toho nic nedělá, že asi kilometr běžel, co mu síly stačily, i když jsem mu nabízela, že ho vezmu na záda. A že po tom všem ještě ustojí, že se mu hroutí máma.
Děti jsou zkrátka úžasné bytosti a velké osobnosti, které nás mají hodně co naučit, když je necháme. I když často sklouzávám do těch zažitých automatizmů klasické výchovy, kterou jsme si prošli asi všichni, a mám někdy pocit, že já jsem tu ta chytřejší, jsem vděčná za každý moment, kdy si uvědomuju moudrost svých dětí a nechávám se jimi inspirovat. Zkuste to někdy taky a podělte se, co jste se od svých dětí naučili vy.