Jsem hrozná matka, když… se moje dítě vzteká?

Rodinná narozeninová oslava. Byt plný lidí, kteří tam normálně nejsou, dítě se nemůže dočkat dárků, dortu… V určitém smyslu jde (nejen) pro dítě o dost vypjatou situaci.

Možná už jste si toho taky všimli, že děti v roli oslavence jsou podrážděnější než jindy. Naše teda určitě. A není se čemu divit. Je to velký den, na který se těšili možná i měsíce. Veškerá pozornost se upíná k jejich osobě. „A kolikpak ti je? Teda, to už jsi velkej kluk!“

Když pak dítě není v den D jako sluníčko a vypluje na povrch nějaká nepohoda, dospělé osazenstvo je z toho akorát pohoršené, dítě má za otravu a nevděčníka a nezdráhá se mu to naplno vpálit do očí. Což na náladě nikoho ze zúčastněných nepřidá.

Ale proč nás vlastně emocionální výlevy ostatních, a hlavně dětí, tak moc dráždí? Dost často je to proto, že emoce jako vztek nejsou napříč naší společností přijímané a řekla bych, že jsou až tabuizované. Sami si je vyčítáme, když nás přemůžou, a tak bychom je rádi vymýtili i u našich dětí.

JE ALE DŮLEŽITÉ SI UVĚDOMIT, ŽE VZTEK, STEJNĚ JAKO JINÉ EMOCE, KE KTERÝM MÁME CELOSPOLEČENSKY MNOHDY MNOHEM VĚTŠÍ TOLERANCI A POCHOPENÍ, JE JEN PŘIROZENOU REAKCÍ NA STRES. 

Každý reagujeme na stres jinak. Úplně základní rozdělení stresových reakcí zahrnují boj, útěk a ustrnutí. Tyto reakce řídí autonomní nervový systém (ANS), tedy nedokážeme je ovládat vědomě. V různých situacích náš ANS používá různé reakce. Je to způsob, jakým nás udržuje v bezpečí.

Stejný typ reakce se nám ale spouští i v situacích, které nás přímo neohrožují na životě nebo na zdraví. Mozek totiž nedokáže rozlišit nebezpečí skutečné od domnělého. Pak se může stát, že v některých situacích působí naše reakce přehnaně. Zvlášť pokud jde o reakci „boj“, která se může projevovat jako vztek a agresivita.

Jako třeba když se dítě přetahuje o hračku nebo když dává svou nepohodu najevo křikem nebo když si vymezuje hranice plácnutím. Děti s jiným typem stresové reakce budou ve stejných situacích reagovat jinak. Při sporu o hračku se rozpláčou nebo prostě odejdou nebo se upozadí a hračky se vzdají ve prospěch druhého dítěte. Při nepohodě kňourají, pobíhají z místa na místo nebo jsou „nepřítomné“.

U pláče máme tendenci s dítětem spíš soucítit, utěšovat, rozveselovat. U kňourání zase třeba povzbuzovat nebo uplácet. Ale děti, které ve stresové situaci spíš křičí a kopou kolem sebe, jsou obvykle vystaveny výčitkám, vyhrožování a trestům. Vlastně žádná z uvedených reakcí není úplně ideální, protože v nich dáváme dítěti najevo, že to, co teď přirozeně prožívá, je špatně. 

Ale u reakcí ze škatulky „boj“ mi ten odpor okolí přijde nejvíc markantní. Možná proto, že sama takové dva vzteklouny doma mám. (S tatínkem vlastně tři. 😃 A i já se občas neovládnu. 😅 ) Vzteklé dítě je automaticky „zlobivé, nezvladatelné, rozbité“ a „zasloužilo by pár na zadek“.

Na jednu stranu je to pochopitelné. Vztek dítěte v nás zase vyvolává vztek. A ten my cítit nechceme. A čím víc ho chceme u sebe nebo u dětí tlumit, tím intenzivněji se nám vrací. Je to vlastně takový začarovaný kruh, ze kterého se nemůžeme vymotat, dokud budeme mít vztek onálepkovaný jako „špatný“. Přitom, jak jsem se snažila vysvětlit výše, jde „jen“ o stresovou reakci.

Když se podíváte, jak vztek prožívají malé děti, když k tomu mají bezpečný prostor, uvidíte, že v takových těch běžných situacích je to mnohdy záležitost chvilky. Dítě se vyvzteká, vyventiluje nějaký svůj přetlak a během minuty si zase spokojeně hraje, jako by se nic nestalo. To mnoho dospělých neumí. Něco nás rozčílí a to v nás vře klidně i několik hodin, pořád se k tomu v myšlenkách vracíme a jsme jako na trní. Stačí maličkost a bouchneme znovu.

Když u nás doma probíhá nějaký dětský vztek, nejlepší vyústění mají vždy ty situace, kde jsem sama v takové pohodě, že zvládnu situaci jen pozorovat, nehodnotit a jsem pro dítě jen přítomná (nejen fyzicky ale i psychicky). To pak emoce přijde a odejde, nervový systém se vybalancuje a jede se zase v klidu dál. Samozřejmě, že jsou i situace, kdy už tak v pohodě být nezvládám, a pak je celá situace daleko zdlouhavější, gradující, zraňující a vyčerpávající pro všechny přítomné.

TAKŽE POKUD MÁTE DOMA VZTEKLÉ DÍTĚ, VĚZTE, ŽE NENÍ „ROZBITÉ“ A VY NEJTE HROZNÝ RODIČ, ŽE TAKOVÉ DÍTĚ MÁTE.

Ze zkušenosti nikam moc nevede, když se snažíte vztek dítěte potlačovat. Není na místě si ani vyčítat, že jste svoje dítě špatně vychovali, jde totiž o jeho přirozenou reakci na stres. Jediná cesta, jak jeho výbuchy vzteku ustát, přežít a zmírnit, je vytvořit mu bezpečný prostor, jak vztek projevit. To ale není jen tak a vyžaduje to pracovat na sobě, na tom, jak sami zvládáme emoce a stres, a na tom, jak vyladěný je náš vlastní nervový systém.

Ale o tom zase třeba někdy příště. 😉

S láskou

Veru ❤️